Posted By: Pharook (wearing heart like clown) on 'CZpoetry'
Title: pohadka
Date: Wed Mar 19 15:38:15 1997
Nevim presne, na jakou nastenku bych to mel poslat, takze nechavam na
Pegasovi, zda bude mazat, nebo ne.
Rika se, ze pohadky a basne se pry zrodily na stejne hvezde.
A tohle je pohadka.
Je o casu. O casu, ktery plyne, pomalu, neznatelne, a s pointou spatneho
vtipu vse obraci v jedno velke, nekonecne deja vu.
Je o osudu. Prijdes-li na krizovatku, muze tam byt tisice rozcestniku, a
tve srdce presto uz tisice let vi, kterym smerem udelas krok.
A je o sedi. Protoze svet je sedy. Nic neni jen cerne, jen bile, jako svet
nerozlisuje dobre a zle. To jen my, Hominis Sapiensis, se stale snazime vse
zaradit, omezit, oznackovat a uzavrit hranicemi. A ovladnout.
Tak. Varoval jsem Vas.
_____________________________________________________________________________
POHADKA
Uprostred jednoho maleho, sedeho ostrova, uprostred bezednych oceanu, zila
zvlastni divka. Nosila cerne, prilehave saty a hladkou, stribrnou masku.
Nebyla zla.
Zila v bile siti, utkane z tenkych pavoucich vlaken, ktere vysoukala z
vlastniho tela.
Byla sama.
Zila na ostrove dlouho. Bylo to uz tisice let, co se sklo presypacich
hodin uprostred ostrova rozsypalo na tisice strepu a vyvrhlo pisek na zem,
aby ho tu rozfoukal vitr, a neslysne ho vpletl do jemnych pavoucich siti.
Ve dne tkala sva nekonecna oka stribrnych pavucin, zatimco stare zavoje
splachovalo more do sedych hlubin.
Nebyla zla.
V noci sedela na brehu sveho pavouciho kralovstvi a hledela do dali, k
horizontu, tam kde liny pohyb vln splyval v jednolitou sedou plan.
Byla sama.
Az jednou se na sede plose objevil cerny bod. Zpenene vlny si s nim hraly,
potapely ho a zase vynasely na hladinu, aby nakonec polozily na mekky breh
ostrova bezvladne telo.
Divka se nejprve dotkla jeho rtu prstem, potom na ne pritiskla sve, a
vdechla mu zpet plamen zivota.
Pisek se zvedl z pavoucich siti, strepy se roztancily a znovu ho uzavrely
do vecnych presypacich hodin, aby mohl secitat vteriny a skladat minuty do
hodin, dny do tydnu.
Utkala kolem nej zaclony z pavucin, prikryla ho jemnou stribrnou siti a
trpelivou, nekonecnou pili uzdravila rany a vratila mu jeho silu.
Nebyla zla.
Po mnoha dnech otevrel oci.
Kde jsem?
Neodpovedela mu.
A kdo jsi?
Neodpovedela mu.
Rozhledl se po pavucinovem kralovstvi a podival se zpet na ni.
Oci divky pod stribrnou skraboskou zarily.
Nebyla sama.
Utkala mu cerny plast z nejjemnejsi pavuciny a oslnovala ho svitem svych
oci a olovenymi odlesky vlasu.
Provadela ho po pavucinovych jeskynich, po visutych mostech, nad nimiz se
tycily sede palace a temne prusvitne stropy sini, pod bilymi vzdusnymi
krapniky a matne se trpyticimi klenbami.
Presto se dival jen na ni, na zari v jejich ocich, na rty, ktere mu
neodpovidaly a tvar, skrytou pod neprostupnou maskou.
Jednou ji nasel uprostred ostrova, jak hledi na odlesky pisku v
presypacich hodinach.
A znovu se zeptal.
A znovu mu byl odpovedi jen tichy pohled tazavych oci.
Nerozumel ji. Nemohl. Objal ji pevne do naruci, polibil ji.
Pak ji sundal skrabosku.
Bylo to poprve, kdy videl jeji tvar.
Vykrikla.
Bylo to poprve, kdy slysel jeji hlas.
Oslnen zustal stat, neschopen pohybu.
Posledni zrnko pisku v presypacich hodinach dopadlo na dno. Sklo se znovu
roztristilo, pisek se rozletl do vsech smeru a oslepil ho.
Kdyz znovu prohledl, byl sam.
Znovu chodil pavucinovymi jeskynemi, visutymi mosty, bloudil sedymi
palaci, nekonecne zaclony pavucin ho zachytavaly a zase poustely, hledal ji a
volal tisici jmen, z nichz ani jedno ji nepatrilo a tiskl v ruce tenkou
stribrnou masku.
Kdyz ho zmet chodeb dovedla k vychodu, sedl si na breh a hledel na morskou
hladinu. Byl sam, a ze skrabosky na neho hledely jen dva vycitave prazdne,
cerne otvory.
Ztichla hracka mu vypadla z ruky. Pomalu klesl na zada a do usi mu znelo
prelevani vln.
Spal.
V noci se vratila z more. Voda ji stekala po satech ve velkych, tezkych
kapkach a beze stopy mizela v zavoji pavucin. Sklonila se, vzala mu z ruky
skrabosku a znovu si ji nasadila.
Svlekla si saty a pomalu zacala ze sveho tela soukat pavucinu. Ovinula mu
nohy, spoutala ruce a zacala ho trpelive zapletat do smycek vlakna, zradne
jemnych, nemilosrdne pevnych.
Jeji prsty se mihaly ve trpytu mesice.
Pak se zastavily a ona se dlouho divala na jeho tvar, nez pokryla i jeho
spici oci hebkou siti pavuciny.
Uzavrela cele jeho telo do neproniknutelneho sarkofagu.
Divala se na neho a pod stribrnou maskou zazarila slza. Dopadla na zem a
stejne jako morska voda se beze stopy vpila do nezretelne osnovy.
Pak ho polibila.
Nebyla zla.
Na okamzik se narovnala a zaposlouchala se do zvuku more, prudce se
nadechla a jeji prirozenost se probudila. Znovu pritiskla sve rty na jeho,
nyni proto, aby jeho telo naplnila svym pavoucim jedem, rozpoustejicim vse
zive, a mohla potom vysat obsah te ubohe, naivni, bezmocne schranky.
A potom tancila. Tancila, aby nevidela, jak sede vlny stoupaji a sahaji po
stribrnem zamotku a stahuji ho do svych hlubin.
Tancila, aby nemusela myslet na dalsi tisice kukel ktere more spolklo, ale
pod chodidly stale citila sustot pavucin, svych pavucin, tech ktere zustaly
nad hladinou, a na kterych tisice let tkala sve chladne, stribrne kralovstvi.
Nebyla zla.
Uprostred jednoho maleho, sedeho ostrova, uprostred bezednych oceanu, zila
zvlastni divka. Nosila cerne, prilehave saty a hladkou, stribrnou masku.
Zila v bile siti, utkane z tenkych pavoucich vlaken, ktere vysoukala z
cizich tel.
Byla sama.
22:00 vecer - 1:15 rano, nedele 16. - pondeli 17. brezna 1997
______________________________________________________________________________
pharook
"mesic je dulezitejsi, nez slunce," reklo dite, "protoze sviti, kdyz je tma."